Miluju

18. listopadu 2009 v 21:12 | ss |  Blogself
Kubo, ano tebe:)
 

Když ty, tak já taky 7.The End

12. dubna 2009 v 19:17 | ss |  Frerard
Frank
,,Počkej! Kam jdeš?" vytřeštil jsem oči na Geeho který se tvářil jako bych mu zabil babičku.Neříkal něco o dalším úspěšným případu? Co tim moh myslet? Jedině...ne to ne..jak by se to dověděl?

,,Někam kde nepřijdu do styku s žádnejma podrazákama." procedil skrz zuby.
,,Copak tady jsi na nějaký narazil?"

,,S jednim se právě teď bavim." vyprskl zlostně.

,,Coo? Co tim myslíš?" pořád mi to nedocházelo.

,,Zrovna jsem si zapnul televizi, když - " jestli se nepletu, zlomil se mu hlas. Zpočátku si dal záležet na to, abych si myslel že mluví o něčem, co mu je u jisté zadní části anatomie. Avšak pak jeho hlas odmítl pokračovat. Zamračil jsem se.

,,Chtěl jsem ti to říct. Nevěděl jsem jenom jak!" začal jsem se bránit.

,,Fakt? Neříkej. A jak si mi to chtěl jako říct? Promiň, jsem s tebou jenom protože to mám v popisu práce?" kysele a zároveň ublíženě se zatvářil. A měl na to právo. I když to nebylo tak jak říkal. Vždyť mně na něm záleželo.

,,V popisu mojí práce je odradit danou osobu od pokusu o sebevraždu. Nic o poskytnutí bydlení, navázání osobního kontaktu nebo tak něco. To jsem udělal protože jsi prostě někdo kdo mě začal zajímat od první chvíle kdy jsem tě poznal!" zkousl jsem si spodní ret.

,,Jak vim že nekecáš jako tehdy, když jsi mi vyprávěl pohádku o tom jak jsi šel jen tak kolem tý zdi na který jsem byl?" upřel na mě oči.

,,Protože kdybych kecal, co bych z toho měl mít?"

,,A co z toho máš když mluvíš pravdu?"

,,Naději, že mi odpustíš. A když jo, nebudeš toho nikdy litovat." prosebně jsem se zatvářil.

,,Uhm...slibuješ?" nedůvěřivě kuňknul.

,,Na mou duši, netopýří uši, na upíří svědomí!" řekl jsem s polopocitem výhry.

,,Přísaháš?" znovu se pochybovačně zeptal.

,,Čestný záhrobnický!" znovu jsem neohroženě řekl.

,,Hm...tak možná.. možná bych ti moh odpustit." opatrně utrousil. V duchu jsem si dost ulevil, ale ve skutečnosti jsem jen řekl:

,,Díky bohu...Gee.." a obejmul jsem ho jakobych získal ztracený poklad. A on to taky byl poklad.,,A víš co? co kdybychom si zašli na večeři?" namítl jsem.

,,No, proč ne."roztomile pokrčil rameny. Vzal jsem si peněženku. Docela se stmívalo, ale bylo pořád hezky a teplo, tak jsme šli pěšky. Nějak se nám nikam pořád nechtělo, tak jsme si tu procházku před večeří prodlužovali.

Gee

Nakonec jsem byl docela rád, že jsem mu odpustil. Lidi dělají kraviny pořád a mnohem horší. Teď už jsem si nedokázal představit život bez něho. I když to nemělo všechny podrobnosti pěkný, bylo to pořád nádherně neskutečný. Procházeli jsme uličkama skrznazkrz parky. Už prcka docela bolely nožky, tak jsem navrhnul abychom si sedli na lavičku u kašny. Chvíli jsme tam jen mlčky dřepěli, hrajíce si s rukama a proplétajíc prsty jak to jen bylo možné, ale pak ticho protrhl opilecký, nemilý výkřik.

,,Gerarde Arthure Wayi! Ty malej parchante, co si to o sobě sakra myslíš? Opustíš rodinu a neřekneš ani slovo?" někdo mě popadnul zezadu za krk, až to nesnesitelně zabolelo.

,,C - co?" nechápal jsem, ale pak jsem se ohlédnul a spatřil nehorázně rozzuřeného tátu.

,,Okamžtě ho pusť ty..ty..ty hajzle!" vykřikl Frankie.

,,Nepleť se do toho!" odsekl hnusně.

,,To je..můj otec.."vysoukal jsem z hrdla.

,,Ty smrade! Teď hezky pudeš domu!"

,,To ani náhodou!" vypískl jsem a snažil se jeho ruce dát od sebe co nejdál to bylo možný. Naštěstí to nebylo těžký. Měl něco v sobě. Překvapivě. Shodil jsem ho ze sebe, až spadnul na záda na zem. Vzal jsem Frankovo ruku a odešli jsme se bez otočení. Už mi ten člověk co si říkal můj táta absolutně nic neříkal. Došli jsme do docela příjemný restaurace a dobře se najedli.A od tý doby spolu jíme každý den.

Deník smolaře 1.

4. prosince 2008 v 19:44 | ss
Není to frerard ani nic podobného, ale byla bych ráda, aby si to někdo přečetl a napsal všechno, co ho k tomu napadne. Děkuju..to ty frerardy se ale pokusim.

Máte 1 novou zprávu

"Vím, že to ode mě troufalá zpráva, ale jsi opravdu krásná a ma tě fakt rád."Kuba

Moje oči roztěkaně, šťastně přelétávaly vzkaz od někoho, od koho by to v životě nečekaly. Nejen, že je to někdo velmi žádaný, krásný, se skvělou povahou..ale ten typ zašifrovaného člověka, který mám ráda a na světě je jich hodně málo. Zasněně jsem si představila, jak sedí u počítače a zubí se na nějaký extra povedený video. Ten úsměv..pro ten bych mohla zabíjet. Takový nikdo na světě nemá. S hlavou v oblacích jsem sesmolila nějakou odpověď, která obsahovala téměř to samé, jako vzkaz, na který jsem odpovídala. A takhle to šlo dál. Dva lidi si psali o sobě, náklonosti, životě..o všem možném. A přesto že jsem člověk, který o sobě dokáže říct všem všechno až na city, tohle bylo moje velké, malé tajemství. Až do doby, než jsem tu radost nedokázala skrýt.

,,No, nechci ti to zkazit, ale to on zkouší na každou." tak zněla rána pod pás, kterou jsem ovšem tak trochu očekávala.

,,Podle mě ale nějaká, u který to myslí vážně..nemusim to bejt já.."zafylozofovala jsem a pokrčila rameny. Moc dobře jsem věděla, že pěkný věci napovídal už několika mým spolužačkám..ale stejně jenom když byl jaksi trochu...namol. Ještě chvíli jsme debatovali, dokud jsme nepřišli k našemu oblíbenému podniku..kde jsem ho poznala. Obsluhoval v útulném, roztomilém baru, kam chodili převážně lidi z gymplu. Sešli jsme schody do malého sklípku, posadili jsme se k lidem z naší třídy a zase se o něčem bavili.

,,Ahoj, dáte si něco?" usmál se ten zázrak přírody, který neslyšně přiběhl. Koukla jsem se do něho nádherných, upřímných, očí, pozdravila jsem a něco jsme si objednali. Takhle probíhal každý pátek.

A každý jsem o něm věděla díky našemu psaní v čím dál víc, a čím víc jsem věděla, tím víc mě táhnul. Několikrát jsme se i měli sejít, ale nikdy to nevyšlo. Smůla..

Jednoho dne, kdy jsem zase neměla na práci nic lepšího než tupě zírat do monitoru, mi napsala moje kamarádka. Spřízněná duše.

,,Viděla jsem se včera s Kubou..mi o tobě básnil."

,,Cože??Básnil?"

,,Ale dávej si bacha..buď zdrženlivá..aby ti neublížil.On totiž nejdřív že si chce užívat a pak jako k tobě mluvil... že se k sobě hodíte, že k sobě padnete, ale pak se zamyslel a řekl "Ale nevim jestli by to prostě mohlo bejt vážný."

,,Tak to je masakr.."

,,No..a pak něco povídal..byl trochu zkalenej..a pak jen řek: "Ale ta kiki, ta se mi líbí."

,,Já neusnu...neusnu celej život!"

Tak to byl průlomovej den, kdy jsem nevěděla co si mám myslet..a se spaním jsem měla opravdu hodně velký problémy. Snažila jsem se s ním vidět aspoň nějaký pátek večer, kdy jsem ho mohla potkat ve městě kam jsem chodila do školy, v jeho oblíbeným podniku..ale k mý věčný smůle, mi to třídní natřela, nakecala rodičům kraviny, a já měla s nočním blouděním ve městě 30km od našeho města utrum. Až jednou, kdy jsem je uprosila, to konečně vyšlo. Konečně jsem s ním měla možnost mluvit víc, než kdy jindy. A probrat jsem toho chtěla hodně. On nejspíš taky, protože několik dní před tím mě bombardoval zprávama, že tam musím.

Celý večer celá nervózní, ale šťastná a natěšená. Přijela jsem, došla pro kámošku Mirku a razili jsme. Došli jsme tam, kde jsme se měli vidět, jenže tam zatím nebyl. Bylo mi to jedno, protože by tam stejně dorazil. Hned jsme letěly k fotbálku, přizvaly pár dalších lidí a hrálo se. Seznámila jsem se s dalšíma gymplákama a mluvila s hodně lidma, což se mi většinou moc nedaří. To jsem jednou zase tak vyhrávala, když se nepatrně, ale asi po sté tuhle minutu kouknu ke vchodu.

Kuba se svýma kamarádama si to k nám valili s hlasitým smíchem. Celá nadšená jsem dala góla a hrála dál. Zatím jsme se jenom pozdravili a usmáli se na sebe. Za ten večer, jsem se od něj dověděla dvě věci... že mě chce pozvat na svoje narozeniny a že potřebuje na záchod. Byla jsem z toho strašně zklamaná..ale co chcete čekat od člověka, který má v sobě pár paňáků a flašku vína..škoda. Alespoň jsem se seznámila s pár jeho kamarády. S Mirkou už nás to tam nebavilo, tak jsme se rozhodly, že půjdeme. Měla jsem spát u ní a protože noc byla ještě mladá, Mirky známej a kamarád Kuby, se k nám přidali ještě s flaškou vína.

Došli jsme k ní, začli pít a ti tři se náramně bavili, jenom já byla zamlklá..až když jsem toho v sobě měla víc, jsem se zapojila. Bylo hodně brzo ráno..něco okolo třetí, když jsme se rozhodli jít spát..jenže se nám nechtělo..sedli jsme si na gauč a nevím, jestli to bylo tím alkoholem, smutkem, nebo nákloností ke Kubovo kamarádovi, jsem ho jen tak obejmula. Potom jsme si dali pusu..a tak šlo dál, až k poznávaní různých zákoutí toho druhého. Do rána jsme nenaspali nic..jen jsme se tak mazlili. S pocitem viny jsem asi v šest ráno rozhodla, že pojedu domů. Doprovodil mě na vlak, políbil a pak jsem jela. Šťastná, že aspoň na chvíli mě někdo dokázal dostat do jiný dimenze, jiných myšlenek. I když to nebyl ten, od koho by to bylo nepopsatelně krásnější.

O našem vzájemném poznávání se dozvěděl Kubův nejlepší kamarád..a jestli Kuba sám, to nevím..od tý doby má ale depresivní statusy a já nálady. Jak to bude dál?
 


Stupid MF

4. listopadu 2008 v 20:32 | ss |  Blogself
Bohužel fakt nemam poslední dobou čas a nápady,:D ale inspirace na sebe nenechá dlouho čekat - tak slibuji. Takže vydržte:D jestli to tu vůbec ještě někdo čte

Our Phantoms, Forever Forever 19. The End!

19. října 2008 v 20:59 | ss |  Frerard
Gerard

,,Proboha kam to letadlo letí?"

,,Co se to sakra děje?!"

,,To nevypadá dobře!"

Our Phantoms, Forever Forever 18.

14. října 2008 v 21:11 | ss |  Frerard
Gerard

Když jsem se vzbudil, byla pryč. Docela se mi ulevilo. Měl jsem teď spoustu času na všechno. Hlavně na chlastání. Stalo se mým oblíbeným koníčkem. Prachů jsem měl celkem dost, i když jsem neměl práci. Sice se každou noc pomalu ztrácely, ale držely se mě dobře. Vstal jsem a pomalu jsem došel do koupelny.

My Top Secret

12. října 2008 v 21:21 | ss |  Blogself
Nevím jestli jsem to tu psala..ani ne. Důvod, proč jsem předtím přestala psát. Zkrátka našla jsem si kluka...tak mě nic nenapadalo atd atd...vrátila jsem se k psaní protože jsem zase měla čas, a rozešla jsem se s nim...a teď mám zas okna, nepamatuju si co jsem psala a co ne...zkrátka se asi dostávám do stavu jako před...těmi několika měsíci...ale budu se snažit ovládat se a psát :D doufam že tyhle snůžky blbostí chápete :D já ne..:)

Our Phantoms, Forever Forever 17.

9. října 2008 v 20:13 | ss |  Frerard
Frank

,,Co tim jako myslíš?" vyštěkl jsem na jeho nezdvořilou poznámku.

,,To co sem řek chlapečku! Koukej to zfetnout!" výhružně mě chytil za flígr a hodil hlavou ke směru bělostného prášku. Sice jsem byl bez sebe strachy, ale tak hluboko bych za žádnou cenu nikdy neklesnul. Znechuceně jsem se na ně podíval a soupl si.

,,Tak na to ti kašlu."udělal jsem krok a chystal jsem se na další, který by se mi určitě povedl, nebýt toho že mi někdo podkopnul nohy a následně mě zmlátil. Ale na to měl určitě veleochotné kamarádíčky. Nejspíš...co nejspíš? Je to jasný! Ztratil jsem vědomí a probral jsem se ne za moc dlouho. Ještě jsem viděl jak zdrhají ze dveří. Pomalu jsem vstával a chytal rovnováhu, když jsem uviděl někoho vcházet do dveří.

,,No jen si pojď kopnout, jestli ti to nestačilo, ty hajzle!" zasípěl jsem.

,,Tady policie! Co se tu stalo? Zavolejte sanitku!" chrlil jeden z nich jako vodopád. Všechno jsem jim převyprávěl a než jsem stačil poděkovat za záchranu, odvezla mě záchranka. Nestačilo jim moje vysvětlování že je mi dobře a že jsem byl bez vědomí jen chviličku, museli mě prostě odvézt, jakobych měl času habaděj.

Ležel jsem v hnusným, bílým pokoji, kde mi zajímavý přišlo akorát tak okno. Zrovna jsem přemýšlel, jestli bych si mohla nechat přivézt kytaru, protože jinak bych se tu musel oběsit na obvazek co mi trčely z hlavy.

,,Názdar kocoure!" ozvalo se vesele ode dveří.

,,Jé Seamusi! Konečně někdo kdo neni bílej!" ulevilo se mi.

,,Cos blbnul vole?" uchechtnul se, a tak jsem mu to začal vyprávět. Ještě že tam byl, byl jsem rád že to můžu konečně někomu říct. Někomu normálnímu, ne žádný zvědavý sestře, doktorovi, nebo vlezlejm fízlům.

Gerard

S Danielou jsme se chovali jakoby se nic nestalo. Skoro jsem začínal věřit že bude všechno zase jako dřív. Ale to by mě nemohli vyhodit z práce a tím pádem bych nemohl přijít domů o půl dne dřív. Neslyšitelně jsem odemykal dveře a sundaval si boty.

,,Ták! To je ono. Ještě jednou ten chtivý výraz a bude to." zaslechl jsem z ložnice. Ani jsem nemusel nakouknout klíčovou dirkou abych nevěděl, co se tam děje. Kromě toho na dveřích bylo Danino prádlo. Bez mrknutí jsem se otočil, znovu si obul boty a vypadnul jak nejrychleji to šlo. Vrazil jsem do dveří prvního baru, na který jsem narazil.

,,Co si dáš, cukroušku?" plácnul mě někdo do zadku.

,,Ehm....pardon, já se...se splet. Nashle." vycouval jsem ven a prohlédl si desku nade dveřmi, na které stálo: Gay Bar. Tak jsem šel zase dál. Tentokrát už jsem si jméno přečetl a s klidem vstoupil dovnitř.

,,Jednoho absintha." zvednul jsem dva prsty a čekal. Sice ne moc dlouho, ale chuť už jsem měl pořádnou. Naklopil jsem ho do sebe a otřásl se. Musel jsem uznal že líp chutná když o něm jenom mluvim. Takhle to šlo dál asi čtvrt hodinky.

,,Si radši..škyt..zpravim chuť fernetem." řekl jsem těsně před tim, než mi hlava spadla na bar.

,,No to zrovna. Už zavíráme, tak se koukej spakovat." řekl výhružně týpek za pultem a ukázal na dveře. Tak jsem v rámci možností zaplatil a vykolýbal se ven. Ještě štěstí, že jsem potkal kamaráda z práce.

,,Ty vole já dal výpověď, to nebylo fér že tě grázl takhle vykop..." začal mi povídat, i když jsem ho zjevně moc neposlouchal. Tak mě odvedl domu, kde jsem si lehnul do vany a sladce spal až do oběda. Jo, škoda že to s tim obědem neni tak docela pravda. Bylo asi tak 9 hodin ráno.

,,ÁÁÁ doprdele! Ku*va! Co to?!?!" vysypalo se ze mě...nebo spíš z mýho orangutana.

,,Tys usnul ve vaně! To ses musel tak zlít? Proč si mi nic neřek? Úplně opilej! Co tě to Gerarde napadlo?" nevěřícně mě pokárala Daniela.

,,TY!!! Ty mi tak budeš říkat co mam dělat, ty hnusná zrádkyně." vyjel jsem na ni.

,,Co? O čem to sakra mluvíš?" vykulila na mě oči.

,,Přišel jsem dřív protože mě vyhodili a co tu nezjistim? Ty zase děláš prasárny s tim úchylem!"

,,Cože? Tys tu byl? Ani si mi nezavolal že už jdeš?" vypískla.

,,Sbal si svoje blbosti a okamžitě vypadni." zasýpal jsem a pak jsem....zas usnul.

Our Phantoms, Forever Forever 16.

30. září 2008 v 20:10 | ss |  Frerard
Poslední dobou na psaní nemam ani čas, ani náladu, takže se omlouvam jestli to tu bude trochu váznout, každopádně nedodělaný věci nesnášim, takže pokračovat budu na sto pro.;) Mějte se...aspoň líp než já :D

Gerard

Když jsem se probudil, zjistil jsem že ležím v koupelně před záchodem. Asi nemusim ani popisovat jak mi bylo. Akorát jsem byl rád, že nikde neni...svinčík, neboli nablito. Vstal jsem, sundal ze sebe oblečení a dal si teplou sprchu. Nic v tuhle chvíli nemohlo být lepší, než cítit jak ze mě všechno stéká. Teda až na myšlenky. Nepamatoval jsem si nic z týhle noci, ale klidně bych to vyměnil za to co bylo před tím. Nejen že jsem byl zničenej, nešťastnej a v brzký době opuštěnej, taky jsem neměl chuť nic dělat. Nic co mě dřív bavilo, co jsem mohl dělat každou chvilku. Jako bych to nikdy neznal. Když jsem zhruba po půl hodině skončil s tichou sprchou, tichou to znamená jako že jsem si nezpíval, což byla docela vyjímka. Byl jsem z toho celej nesvej. Když si zvyknete vykřičenej a mokrej vycházet z koupelny, nic vás nezaskočí víc, než když usušenej a s naprosto nevybitýma hlasivkama stanete před dveřma koupelny. A aby toho nebylo málo, stojí před vámi někdo, koho jste jste nejspíš miloval a kdo vám tim víc ublížil.

Our Phantoms, Forever Forever 15.

27. září 2008 v 11:11 | ss |  Frerard
Frank
Zkoušel jsem volat Geemu, a asi na podvacátýosmý to zvedla nějaký ženská. Trochu mě to vyvedlo z míry.
,,Mobil, Phila Crapese." představila se.
,,Kdo tam je?" naštval jsem se.

Další články


Kam dál